Květen 2011

Dokonalé víno

23. května 2011 v 10:36 | peejee
Jo, taky si myslíte, že každé víno je nějak svým charakterem vhodné k určitému pokrmu a k určitému druhu příležitosti - že jsou vína ke každodennímu popíjení, vína k slavení a vína k výjimečným příležitostem? Že v tom je ta věda a umění sommeliéra, že tohle všechno má letitou zkušeností v malíku? To je teď už přežitek - sommelieři můžou začít s rekvalifikací, už jich nebude potřeba, a dost možná ani nás vinných blogerů: LIDL mi vhodil do schránky leták a tam čtu o růžovém polosuchém Bardolinu. A nevěřím svým očím: víno pro každou příležitost, plná chuť a ovocný delikátní buket, hodí se k celé řadě pokrmů. A to celé za neuvěřitelných 39,90 korun českých. No ano, to je ten trend: univerzální víno naprosto ke všemu. A za pár korun. Co už by si spotřebitel měl přát jiného.

Jó dovozce, ten tvrdej chleba má

10. května 2011 v 7:58 | peejee
Mluvil jsem nedávno s jedním začínajícím dovozcem, co to všechno obnáší. Říkal, že přirozeně chtěl mít všechno papírově v pořádku, ale ten systém ho přeci jen zaskočil a jeho nepraktičnost ještě pořád úplně neztrávil. Víno prý sice v rámci EU nepodléhá clu, přesto je to podobně jako nafta a jiné druhy alkoholu sledovaná komodita, která tudíž podléhá papírování. Dovozce tedy musí navštívit celní úřad a tam dostane na vybranou: buďto sám sebe deklaruje jako jednorázového dovozce vína, pak musí v předstihu před cestou pro víno podat žádost celníkům, že by chtěl dovézt tolik a tolik vína od toho a toho vinaře. Za tři týdny zhruba to přijde potvrzené, víno se tedy doveze, dotyčný vinař pak vyplní nějaké formuláře pro Eurostat, aby v Evropě měli přehled a statistiku kam která vína putují. To ale znamená, že musíte jasně dopředu vědět kolik čeho vlastně chcete. Absolutně to vylučuje způsob nakupování, že navštívíte vinaře, poklábosíte, ochutnáte, a pak si řeknete: "Jo, tohle víno se povedlo, to mi chutná, toho si vemu deset kartonů." Prostě musíte mít vinaře, který nemá výkyvy ani v horších letech, musíte prostě prodat všechno, co objednáte naslepo. Nebo musíte cestu vážit dvakrát: jednou na ochutnání a jednou pro víno. A nebo se můžete stát stálým dovozcem, to je ale delší procedura, při které si vás proklepnou, jestli někde něco nedlužíte a nemáte škraloup, musíte složit peněžní jistinu u celního úřadu, z které by se hradily nějaké případné vaše nedoplatky něčeho. Jakožto stálému dovozci vám odpadnou potupné žádosti "dopředu", tam už můžete jezdit a ochutnávat, a na základě ochutnání objednávat rovnou, ale i tak musíte celníkům dopředu nahlásit, od koho budete stále dovážet. Takže spanilé jízdy jakože hledáte nějaký objev, nového vinaře z nové oblasti, to tedy zase nejde jednoduše, jakože navštívíte, chutná, objednáte. Navíc musíte každý měsíc vyplňovat hlášení, cože jste dovezl, i když jste třeba nic nedovezl.

Spojilo se mi to s hovorem s mým kamarádem a bývalým spolužákem. Je to špičkový vědec, u kterého to, jestli bude bohatý a slavný, je už jen otázka toho jestli brzo nebo o něco později. Mezi řečí se zmínil, že si na svůj objev založil firmu. V USA. Teatrálně jsem mu dával kapky: "Ják v úesá? Za čí peníze jsi vystudoval? V Americe bude z tvých daní nějaké patrolování v Afghanistánu, ale u nás...to my potřebujeme nějaké platiče daní, jinak to tady nedopadne dobře." Samozřejmě jsem ho nedojmul, prý ať si zkusím založit eseróčko, že to už jednou zažil, měsíční pobíhání po úřadech. Na to on nemá čas. V Americe měl firmu založenou přes internet za pár minut, aniž by se odlepil ze židle ve svém bytě. A o tom to holt je. Země, kde je podnikavý občan zastrašen a znechucen složitostí úředního postupu, bude zemí, kde je ignorování předpisů a daňové úniky běžnou normou, nad kterou už se nikdo ani nepohorší.