Září 2009

Co si přát pod stromek, když tu správnou lahev vám stejně nikdo nekoupí

25. září 2009 v 13:23 | p.j.
Zaregistroval jsem, že vyšel nový překlad báječného Světového Atlasu vín (Hugh Johnson, Jancis Robinson). Ten původní sice je tím pádem rázem k dostání za cenu okolo šesti
stovek, zatímco nový překlad stěží seženete pod tisícovku. Důrazně varuji před lacinou koupí ( v Levných knihách to bývalo dokonce i na CD za stovku - ovšem kvalita skenů map byla tristní) - starší překlad od Zdeňka Reimanna trpěl velkou řadou neduhů: nepřesné, neúplné a špatné překlady, ba dokonce svévolné zkrácení původního textu a naopak doplňování texty a fotografiemi nepocházejícími z originálu kdysi vydaly na dlouhý článek ve Vinařském obzoru. Jak jsem tak listoval, tak nový překlad je od tohoto balastu očištěn, nikde žádné licoměrně podsunuté etikety místních dovozců, ty nejhůře postižené pasáže, jako třeba geologické řezy burgundskými Grand Cru, jsou přeloženy bezchybně na profesionální úrovni. Taktéž když jsem asi před rokem porovnával originál (vydání z roku 2007) s mým českým stranu po straně, v leckterých částech světa se mapy změnily dost výrazně - některé oblasti se zvětšily, jiné "rozdrobily" na menší kvalitnější subapelace…svět vína se prostě mění a já tenkrát ofotil docela dost stránek, abych upgradoval svůj starý svazek, který se mnou v batůžku na zádech putoval Burgundskem. Map Burgundska je sice mnoho, ale žádná z nich není tak podrobná a žádná z nich nemá v tomto měřítku i vrstevnice. Jako jednu z nejlepších současných knih ohledně terroiru velmi doporučuji, alespoň pro ty, kteří se chtějí o původu vín, která pijí, dozvědět něco víc, případně se kvůli nim i rádi vydávají na cesty.


Zuby času zaťaté

22. září 2009 v 12:56 | p.j.
Být milovníkem pěkně zestárlých vín není vůbec jednoduché (pěkně to popisuje mimo jiné nedávný článek zde: http://vinny.blog.cz/0909/dva-vylety-do-historie). Já si taky často připadám, že si ze mě dělá Démon Archivace prachsprostou srandu.

Přes černé pinoty, které s přáteli mamonářsky střádám na pětileté slepé srovnávací degustace, už v mém archivu ani nejde zahlédnout jiná odrůda. Při dělání místa na pinoty už dokonce došlo i na rýňáky. Zlikvidoval jsem ročník 2005 ještě před pětiletou lhůtou - jaký nerozum. Přihodil jsem i veltlíny téhož ročníku. První dvě lahve jsem zkusil koncem minulého týdne. Napřed jsem měl nějakou takovou slavnostnější náladu, povedlo se mi v práci dotlačit certifikaci k úspěšnému auditu a to bylo třeba zapít něčím...triumfálnějším. Hrábnul jsem po Veltlínském zeleném 2005 ps z Goldhameru (Zdeněk Peřina). Pana Peřinu velice uznávám. tohle víno jsem kupoval přímo u něj v Klentnici. Pěkně jsme si popovídali a dozvěděl jsem se, že na Goldhameru už veltlín nebude, protože ty staré keře právě vyklučil. O důvod víc si koupit do archivu víno z prastarých veltlínů, které odešly do věčných lovišť. První lahev jsem načal asi dva týdny po návštěvě u něj a přišla mi dost zajímavá, na archiv perspektivní. Uvidíme, co z takovou raritou z jedné z nejlepších tratí na Moravě udělalo vlídné přítmí mého archivu. Vůně...vegetálně nemocná, chuť velmi netypicky natrpklá a tak neharmonická, že mi naskakuje husí kůže, otřásám se, vylévám. Démon archivace se chláme smíchy a já se musím vyléčit jiným veltlínem - suchý pozdní sběr 2005 Weinperky (Znovín). Tam už je naštěstí vše v pořádku, typická weiperkovská přívětivá, elegantní a měňavá vůně, těžko popsatelná, ale lehko rozpoznatelná i u jiných vinařů z této trati (má to atributy manga, bílé moruše a žlutých špendlíků - ale jen v elegantních náznacích), pevná, hrdě vzpřímená chuť s přesně nadávkovaným zadrhnutím i kyselinou. Ovšem včera jsem zahájil likvidaci rýňáků. Vybral jsem Ryzlink rýnský 2005 ps Velká Vendule (Žernosecké vinařství), protože jsem jeho archivační potenciál viděl jako nejnižší. Sám pan Kupsa v křížovém výslechu otevřeně přiznával, že vína dělá na brzskou spotřebu, nedokáže odhadnout, co udělají za pár let, ani to sám se svými víny nezkouší. Ovšem...odrůdu po zakroužení neomylně trefila naslepo i manželka, rýňák vonící po čerstvě nakrémované kanadě, jak když vyšije. Sice nic metrosexuálně jemnocitného jak třeba některé kusy německé, ale takový "echt" pořízek víc podobný alsaským. Hřejivý, mocný, na vrcholu. A to se mi při otevírání protáčely panenky, protože korek byl po stranách naskrz proteklý na dvou místech!

Fakt nevím, čím to uzavřít. Asi že tvrdej chleba mají ty investiční poradci, co radí milionářům, co si mají zaarchivovat. Pak není divu, že značky, u kterých lze něco predikovat dvacet let dopředu, stojí takový hříšný peníz. Je to jako předpovídat počasí. Do budoucna hledíme jen přes zamlžený brejle. O tři dioptrie slabší.

Na téma reklamní tiskoviny

8. září 2009 v 10:05 | p.j.
Aby bylo spravedlnosti učiněno za dost, je třeba pochválit a vyzdvihnout to, co si pochvalu zaslouží. V poslední době se mi dostaly do rukou dva katalogy, s nimiž mám ale dlouhodobě kladnou zkušenost: Vinný katalog z Makra (projekt Vinný humidor) a Katalog vín Global Wines. Zdálo by se jako samozřejmost, že když někdo něčeho nabízí mnoho druhů, že k tomu nechá vyrobit odpovídající tiskovinu, co vybídne k nákupu. Ale jsou mraky nedotažených či vyloženě špatných letáků a tiskovin. Alergický jsem na překlepy a chyby v názvech, na zavádějící zjednodušení a průhledné polopravdy či kamufláže nepříjemných pravd. Nic z toho se výše uvedených netýká. Nabídka vín je nějak strukturovaná buď dle původu nebo druhu vína, každé víno je nějak podrobněji charakterizováno popisy a piktogramy. Makro sice neuvádí viniční tratě, ale z poměrně detailních fotografií se dají vyčíst (tedy záleží na přístupu vinařství k etiketám, ta, co píšou trať mikropísmem nebo na zadní etiketu, mají smůlu). Oba katalogy mají bonusy v podobě různých mapek a statí ohledně správného skladování i konzumace, nabízí různé užitečné pomůcky pro pijáky vín. Global Wines dokonce přidává i slovníček francouzské výslovnosti a stránky o výrobě a o tom, co ovlivňuje kvalitu, nepřehlédnutelná je též jejich přepychová typografie a kvalita papíru. Bravo! Nenašel jsem chybu (Snad tedy zarazily skeptické prognózy archivovatelnosti moravských vín v Makru - ale to může být nakonec smutná pravda). S gustem jsem pročetl a nevyhodil, založil do příruční knihovničky.

Bublající starosti

7. září 2009 v 8:41 | p.j.
Na pití burčáku je něco zvrhlého. Asi jakoby v nějaké zemi se předháněli v pojídání nakynutého těsta. U mě je to z nouze ctnost - prostě když už jen málokdy mé snahy o víno dají obecně přijatelný (chlubitelný) výsledek, nezbývá, než si mezi rodinou, přáteli a známými napravit reputaci nějakým tím muškátovým burčákem. Jenomže burčák je parádní tak jeden půlden, který obyčejně nejde úplně předem odhadnout, že by si na ten termín člověk mohl naplánovat mejdanovou veselici nebo aspoň předem varovat dotyčné, že budou obdarováni, tudíž, ať se na to připraví. Letos obdobně: burčák dosláhl své slávy v neděli odpoledne, stihl jsem tedy jen maminku, strýčka a pár známých v okruhu několika set metrů od baráku. Všem, na které se nedostalo, se omlouvám, že neumím řídit své kvašení, ale příště se poradím s astrologem nebo kartářkou a termín zpřesním :- ) (Teď ještě vykoumat, co s tím řezákem, který jsem rozdat nestihl. Chjo.)

Když nalitý hrozny do kyblíku nosíš

2. září 2009 v 11:34 | p.j.
Musím říci, že ze všech vinohradnických činností sklizeň miluju asi nejméně. Nedokážu se přesto nějak přenést. Chápu, že ten hmatatelný a ochutavatelný výsledek celoroční dřiny by měl být tou třešničkou, rituální oslavou plodnosti Země a umu vinohradníka. Ale prostě…Už jak se to blíží, propadám panice a stresu. Dlouze rozmýšlím, co jsem kdy v minulých ročnících udělal blbě, abych se toho vyvaroval - abych zas udělal nějakou další botu nebo aspoň mučivý kompromis. Reviduji, co třeba připravit, případně dokoupit - abych stejně pak na něco zapomněl. Dumám nad oblohou a kalendářem, ochutnávám kuličky - a stejně je vesměs v tom dni D, hodině H něco "špatně". Mám raději řez nebo zelené práce, kde člověk sám s keři v duchu rozmlouvá a medituje. Kolem sklizně je vždy ale příliš ruchu, zmatku, spěchu a lidí. Sběr sám prostě nezvládám. Sice občas neuspěju s obtelefonováváním známých a sedím pak nad hromadou úrody sám třeba celou noc, ale to už jsem tak dobitý a unavený, že mozek funguje na autopilota a zabezpečuje jen běžné jednoduché setrvačné úkony. Taky vinice lépe "promlouvá" , je-li v klidu, pod listím, sněhem, nebo rozpučelou travou - přerostlá vegetace pozdního léta v rozpáleném dni čpícího vlastním potem - to prostě není ono. Letos se mi sice muškát odměnil vrchovatě množstvím krásných zralých zlatavých hroznů, díky za to, ale - jak pravil billboard: "V životě jde o víc než jen o Volvo" J Takže když jsem táhnul o půlnoci těžké demižony a harampádí přes celé parkoviště do bytu a sprchoval pak ze sebe ulepenou směs potu, špíny a sladké šťávy, rouhal jsem se sice, jestli toho mám za potřebí. Ale mám. Neobejdu se už bez těch zvláštních vůní - od rozkvetlé révy po rozhrabanou zem, zvuků i barev, propadl jsem tomu, jsem ztracen.