Proč už nikdy neochutnám Château Latour

21. dubna 2009 v 9:51 | p.j.
Nikdy jsem nepochopil, co může tak rozvášnit lidi na dostizích. Asi proto, že jsem nikdy na pořádném dostihu nebyl a nevsadil si. Zvenčí pozorované dění kolem en primeur kampaní asi taky musí vypadat pěkně směšně. Ovšem jakmile vás to vtáhne… Letos jsem si říkal (stejně jak loni a předloni), že už mě nemá, co překvapit, že už po ničem konkrétním z téhle oblasti nějak ani netoužím (až na Château Gilette, a to stejně do EP nechodí), že to budu z povzdálí jen posměšně pozorovat, jak se tam zas perou o to, kdo urve větší díl čeho. No ale když se po několika přeci jen překvapivých obratech objevila cena Latouru jen o fous přesahující čtyři tisícovky, vstal jsem od monitoru a jal se nervózními kroky půlit kancelář. (Přesně ta scéna z filmu Vratné lahve: Paní Vomáčková, dneska jsou zlevněný rajčata. - Rajčata já nemůžu, vobrací se mi žaludek, jen si na ně vzpomenu.- Tak to je škoda, dneska jsou o půlku levnější. - O půlku? Tak to si jich možná pár vemu.) Já zažil svou první kampaň s ročníkem 2002, jehož ceny byly příjemně zdušeny invazí do Iráku a následnými obstrukcemi v zaoceánském obchodu. Tehdy stál Latour 4300,-. Nula trojka ovšem dvojnásobek. Nula čtyřka sice opět nadějně poklesla na nějakých 4600,-, ovšem pak to eskalovalo někam, odkud už to vypadalo, že to nikdy zpátky za našeho života už spadnout nemůže (2005: 14600,-; 2006: 11000,-; 2007: 7150,-). A teď najednou 4100,-! Taková šance je jednou za život! Poslední možnost, jak ochutnat Latour s jasným původem, doma, v klidu, bez humbuku nějaké degustace bohatým snobům šité na míru. Už jsem sahal po myši a odklikával "Reply", ale…čtyři litry zase není v téhle situaci sranda. Průmysl, co mě dlouhá léta živil, jde pomalu ale jistě do kopru a když jsem si promítl všechny neodkladné výdaje či alternativní lákadla až do půlky léta, zaváhal jsem. Třicet let čekat na Latour, než uzraje…sakra.

Otevřel jsem si notýsek s degustačními poznámkami. Někdy v roce 2004 snad jsem se totiž zúčastnil tehdy první vertikální degustace Château Latour v Čechách v Le Bouchonu. Byl to tehdy fakt zážitek, nejen pro mě. To těšení, napětí, nervozita. A taky tak trochu zklamání. Čtu si: Latour 1999: divná zatuchle prádelní chuť, ostrost, pálivost ***; Latour 1994: dřevitost, zatuchlá prádelna, tříslovina, ohnivě pálivé, pak džemovité***; Latour 1988: paprikově zelená vůně, velmi intenzivní, silné, štiplavé **. Jenomže tehdy jsem vínům ještě tak nerozuměl, abych dovedl pochopit stará velká vína. Jak by mi tatáž vína chutnala dnes? A to se dozvím, jen když to zkusím. Jdu do toho. Nebo radši… Dopisuju si s Belcarnenem. Taky váhá, ale je střízlivější, nepodléhá tolik pokušením vyhodit hodně peněz za předraženou špičku. Dva dny váhání a všechna 1er Grand Cru Classé vyprodána. Nevím, jak Belcarnen, ale já si oddychl a setřel pot z čela.

Dnes ráno jsem cosi hledal a náhodou narazil na toto:
Docela mě to rozesmálo. Když budu krutý, tak o tom to celé je: pokud s tím člověk nekšeftuje a jen chce ochutnat špičku Bordeaux, tak vyklopí velké peníze, desetiletí to suší pod zámkem a pak to za nějakého komického rituálu či kýčovité show otevře, s třesoucíma se rukama si pak užívá toho privilegia čichat bramborový sklep s rozinkama a chutnat zajímavě zatuchlý likérový džem. Není to možná to, o čem ta léta snil, ale přesto to vydá na dlouhé vyprávění užaslým a závistivým posluchačům. Nezbytné k překonání tíživé myšlenky na to, jestli to opravdu stálo za to, je věta: "No, ještě by deset let vydrželo." Ale nechci to zbytečně shazovat, na stařinkách si lze opravdu vypěstovat závislost, už jsem pil opravdu nádherná vína, která se nemůžou rovnat mladistvé ovocitosti, ať je sebevíc rafinovaná. Vtip je v tom, že tak pěkně zestárnout umí i mnohem mnohem levnější vína a nemusí jim to trvat zrovna třicet či padesát let.

Hle nečekaný bonus zábavy jménem En Primeur - nad impulzivní zbrklostí vítězí stařecká rozvážnost? To by byl asi předčasný jásot. Ale sladká chuť ovoce, jehož jsem neokusil, i když mohl, vede k návyku možná blíž než exkluzivní stařinky.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vinograf Vinograf | E-mail | Web | 21. dubna 2009 v 10:29 | Reagovat

Krásně nesobecký by bylo, kdybys tenhle zážitek věnoval svým vnukům. Koupil jim tu 2008, ale nechal to těch devadesát let ležet. Až ti dávno zetlejou kosti, oni se sejdou nad tvým hrobem a vypijou tam bramborovej sklep s hrozinkama. Parádní představa.

2 p.j. p.j. | 21. dubna 2009 v 11:08 | Reagovat

Jo, úplně je slyšim. No, tak děda už to má za sebou, chudák, tak bysme se mohli konečně dohodnout, co s tou jeho praštěnou sbírkou starejch vín. snad to, sakra, nechcete vypít? Já už teda s těma penězma počítám a neříkejte, že vy je nedokážete příjemně utratit taky :-)
Nebo tu do tý doby projde několik bojovjech linií, Praha lehne popelem, dojde ropa, voda a kyslík. Kdepak, o tom, že by potomci uprostřed globálních katastrof ocenili lahev starého vína, se v příručkách na přežití nic nepíše :-)

3 J.Č. / Jižní svah J.Č. / Jižní svah | E-mail | Web | 21. dubna 2009 v 11:11 | Reagovat

Pěkně napsaný :o) Měl jsem nutkání, trochu jak píše Vinograf, vrazit úspory do bedýnky s lahví od všech 1er GCC + pár dalších vín a uložit to pro děti... jenže kdo ví, jestli za pár let nebude důležitější mít spíš sklep s hromadou zásob v podobě plechovek a nasoleného masa, spíš než lahví obludně předražených vín :)
Ale stejně v téhle zábavné en primeur hře nakonec něco utratím. Neodolal jsem Chasse-Spleen a další lahve ještě asi přibudou...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama